Teska & Komárek

Zvyky udržované v Hrejkovicích našimi předky

Zlomek vyprávění Jaroslava Komárka (č.p. 29) a Josefa Tesky (č.p. 36) o tom, jak se lidé před 80 a více lety bavili. Zbývající větší část vyprávění se doufám někdy dočká knižní podoby...

Vždycky záleželo na panu řídícím, jak ves žila...
Tahle větička pana Komárka mi z jeho vyprávění uvízla v paměti. A je pravdivá – pokud má ves šikovného pana řídícího, žije. Bez něj kulturní život často skomírá...

Zima

V předvečer svátku sv. Mikuláše, 5. prosince., chodil po vsi sv. Mikuláš s čerty. Mladí, ale již dospělí chasníci se převlékli za Mikuláše a jeho čertovskou družinu a svou návštěvou poctili všechny chalupy po celé vsi, bez ohledu na to, zda ve stavení měli malé děti nebo ne. Vždycky chodila jedna veliká skupina čertů v čele s Mikulášem.


V den svátku sv. Lucie, 13. prosince, navečer, chodily po vsi tzv. Lucie, Luciny, bílé přízračné postavy, za které byly přestrojeny vdané dívky a ženy. Narozdíl od většiny ostatních zvyků toto byla záležitost čistě ženská. Ženy bývaly oblečené v dlouhých bílých hábitech zakrývajících celá jejich těla. Po setmění navštívily všechna stavení ve vsi. První Lucina, tzv. abatyše, vešla do chalupy s kastrůlkem a lžičkou, kterou do kastrůlku klepala, a volala „na kašičku, na kašičku“ – vybírala na „kašičku pro děti“.
Po válce tento zvyk postupně zanikl. Pan Teska zná z vyprávění: „Do stavení č.p. 66 se před válkou přiženil jakýsi Houf z Dobrošova, který zvyk sv. Lucií neznal, protože v Dobrošově Lucie nechodily. Dobrák soused Dolejš (č.p. 69), starousedlík, chtěl nového souseda překvapit - přestrojil se za Lucii a vyrazil k němu. Houf v zimě obvykle pletl košíky, na jednom si zrovna v poklidu pracoval, když soused Dolejš celý v bílém vešel. Houf se příšerně lekl, myslel si, že vidí ducha! A přiklopil milého Dolejše nedopleteným košíkem.
 

Jaro

O Květné neděli, poslední postní neděli před Velikonocemi, se světila košťata z prutů nasbíraných 3-4 týdny před Květnou nedělí. Pruty z lísky, dubu a  kočiček se daly do kuchyně do tepla, aby se zazelenaly a vykvetly. Přidal se kolík z jasanu a před Květnou nedělí z nich hospodář vyrobil koště, které pak bylo na Květnou neděli při mši v klášteře v Milevsku vysvěceno. O Velikonočním pondělí se pruty rozdělily na jednotlivá pole. Byla přesně daná pravidla, kam se mají které pruty dát  – např. na kraj pole, kde mělo růst žito, se zapíchly zkřížené pruty lísek. Kolík z jasanu se dával do sklepa (pamětníci bohužel nevědí proč?). Kluci soutěžili, kdo má líp rozkvetlé proutky. Kolikrát chodili pro proutky ještě za sněhu, na lyžích, aby je dali co nejdřív do tepla a zazelenaly se jim.
 

Léto

Slavnost Těla a Krve Páně, lidově zvaná Boží Tělo, je svátek římskokatolické církve, kterým se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista jako Boha i jako člověka v Eucharistii (při mši svaté) (zdroj - Wikipedia). Tato slavnost bývá doprovázena průvodem začínajícím v kostele, ve kterém je nesena svátost oltářní a na čtyřech předem určených místech se konají krátké pobožnosti.
V Hrejkovicích chodívala na „Boží Tělo“ děvčata ustrojená v bílém jako družičky a v rukou nosívala košíčky s plátky kvítků a s květinovými věnečky. Ty pak dívky rozhazovaly po cestičkách k oltářům, které byly rozmístěny v parku u Milevského kláštera. Podobné oltáře byly rozestaveny i v okolí kostelíka sv. Jána u Květova. Ze vsi obvykle vyšel průvod dívek a dospělých a všichni se cestou do Milevska pomodlili u jednotlivých křížků. Kluci se Božího Těla neúčastnili. Ve vsi bylo několik rodin, které nepatřily k římskokatolické církvi (např. Kahounovi, Dvořákovi č.p. 85). Jejich děti se těchto slavností neúčastnily a Zdena Dvořáková dodneška vzpomíná, jak coby malá holčička záviděla ostatním dívkám jejich krásné bílé šaty a košíčky s kytičkami.

Pouť se v Hrejkovicích koná první neděli po svátku sv. Jana Nepomuckého, neboť kaplička na návsi je zasvěcena tomuto světci (16. května). Před poutí přijížděli Kopeckých (později Lagrónovi) a na návsi u pomníku rozložili své skromné živobytí. Na náves se našlo místo i pro kupce a jejich krámky – přijížděli sem cukráři, svůj stánek tu měl i nožíř Štěch z Milevska. Pan Komárek s panem Teskou vzpomínají, jak malý Pepík Pikousů mu jednou sebral kudličku a prořízl si s ní kapsu. Kupci nebyli s rodinou Kopeckých nijak spřízněni, tato rodina provozovala pouze kolotoče a muziku. Na ruch kolem poutě vzpomíná i Jan Pikous v jedné ze svých půvabných rozpomínek.

Podzim

V listopadu, na svátek sv. Martina,  docházelo k tzv. střídání chasy u sedláků. Ke sv. Martinu mohli pacholci, děvečky a mladšinky dát výpověď u sedláka a přejít k jinému. Pokud neměnili, zůstali u původního sedláka další rok. V některých vsích se konaly jarmarky.

Dříve se v naší vsi hodně zpívalo a vyhrávalo, spousta mladých uměla hrát na hudební nástroje – na harmoniku (Josef Teska, Jaroslav Komárek) , mandolínu (Franta Hřebejk z Pazderny), kytaru. V létě mládež sedávala na zídce na mostě a hrála a zpívala. To bývaly krásné večery... Kluci chodívali hrát holkám pod okna, a to i do okolních vsí – nejvíce do Velké. Pan Komárek byl mezi harmonikáři ceněn, přijali ho mezi sebe i starší muzikanti. Mládež obstarávala muziku i na štandech a svatbách.
Tenkrát ještě platilo „co Čech, to muzikant“.